Je 1. február 2010 a my máme piateho víťaza našej súťaže Odhal mě - vyhraj mě! A kto je teda ten hráč, na ktorého sme sa pýtali v 5. dieli? No predsa ... Ruud Gullit! A náš piaty víťaz? Najprv si prečítajte niečo o našom Chelsea hráčovi a šťastný výherca je pod opisom a videom Ruuda Gullita. Víťazovi gratulujeme a zasielame figúrku! Viac informácií o súťaži nájdete tu. Ďakujeme za maily a piate pokračovanie je na pláne v pondelok 8.2.!

Fotbalista světové extratřídy Ruud Gullit se narodil 1. září 1962 v Amsterodamu. Jeho otec George Gullit byl surinamský přistěhovalec, který vyučoval ekonomii na střední škole, matka Ria Dil byla uklízečka v muzeu. Rodina žila ve skromných poměrech a  malý Ruud trávil všechen volný čas při pouličním fotbale. Každodenní fotbalové bitvy v ulicích Amsterodamu pomalu, ale jistě formovaly jeho nesporný talent a fotbalový potenciál. Na městských pláckách už tehdy řádil po boku další budoucí holandské hvězdy Franka Rijkaarda. Kdo mohl tenkrát tušit, kam až to tahle dvojka dotáhne...

V osmi letech začal Gullit hrát za juniory klubu Meerboys, o dva roky později v mládežnickém DWS, kde se mimo jiné setkal s bratry Koemanovými a Wimem Kieftem. První profi smlouvu podepsal již v roce 1978 s HFC Harlem, kam si ho vybral tehdejší trenér Barry Hughes. Ten dal Gullitovi příležitost debutovat v holandské nejvyšší soutěži v pouhých 16-ti letech. Ruud se tak stal vůbec nejmladším hráčem v historii Eredivisie. Klub ale přesto sestoupil, ale možná jen proto, aby se o rok později do 1.holandské ligy vrátil a skončil na senzačním 4. místě, zaručujícím pohárovou Evropu. Toto umístění bylo vůbec nejlepším v celé historii klubu. Ruud Gullit k němu přispěl, když za své působení v Harlemu odehrál 91 ligových utkání, ve kterých vstřelil 31 branek. Jednu z nich později označil Gullit jako nejhezčí v celé svéariéře - "Hráli jsme proti Utrechtu, dostal jsem míč a obešel všechny čtyři obránce. Jednoho po druhém, pak i brankáře a dal gól. Už tenkrát jsem věděl, že na tento gól nikdy nezapomenu". Hughes byl Gullitem natolik ohromen, že ho neváhal nazvat podle anglického fenomenálního fotbalisty 50tých let "holandským Duncanem Edwardem". To byl ale pořád ještě jen začátek...

Jeho talent samozřejmě neunikl slídivým zrakům fotbalových skautů. Slavný Ajax Amsterdam sice jeho služby - k vlastní škodě - odmítl a tak v roce 1982 putoval Gullit za 300 tis. liber do Feyenoordu. Zde měl možnost zahrát si po boku slavného Johana Cruyffa, který hodlal ve Feyenoordu ukončit svou bohatou kariéru. Ta Ruudova zde naopak nabrala raketový směr vzhůru. Ve druhém roce jeho působení vyhrál Rotterdam ligu i domácí pohár a získal tak double. Gullit se stal nejlepším střelcem v pohárovém tažení a za své výkony si vysloužil ocenění pro nejlepšího fotbalistu Holandska. V roce 1985 přestupuje do slavného PSV, což mu příznivci Rotterdamu nemohou zapomenout a nazývají ho mamonářem, který se žene jen za penězi. Ať to bylo jakkoliv, Ruud v Eindhovenu potvrdil svou formu a pomohl týmu k zisku titulů v roce 1986 a 1987. Vstřelil zde 46 gólů v osmašedesáti utkáních a stal se opět hráčem roku a byl druhým nejlepším střelcem ligy. Fotbalovému světu začínalo být jasno. Zrodila se hvězda.

Gullit byl všestranně nadaný, velmi rychlý (100 m/11,2 s), výbušný a silný v osobních soubojích. Měl výbornou stabilitu a k tomu byl skvěle technicky vybavený. Bez problémů dokázal obejít protihráče, tvrdě vystřelit, ve vzduchu se cítil jako ryba ve vodě. K jeho nesporným výhodám patřilo i to, že všude, kde se objevil, stal se téměř okamžitě miláčkem fanoušků. Své o něm řekl i legendární George Best: "Je to skvělý hráč, který má všechny fotbalové schopnosti. Nebojí se hrát si s míčem, od kterého ho nemůžete oddělit. Užívá si s ním každou vteřinu. Stejné to bylo s Pelém, Beckenbauerem a Cruyffem". PSV neměl šanci rozjetého Gullita udržet, a když Silvio  Berlusconi plácl na dřevo - v té době neuvěřitelných - 6 mil. liber, bylo rozhodnuto. Ruud přestoupil v roce 1987 do AC Milán, jako náhrada za nám dobře známého Raye Wilkinse. Vedle domácích hvězd Paola Maldiniho a Franca Baresiho nastupuje Gullit i po boku krajanů van Bastena a Rijkaarda a spolu s nimi vytváří v AC dnes už legendární nizozemský trojlístek. Gullit svým stylem hry, vnesl na italská hřiště nové pojetí temperamentu, které Itálie dosud postrádala. Za jeho působení se zdá AC Milán nepřemožitelný. V rozmezí let 1988 - 1990 získává 3x titul, 2x vítězí v domácím poháru, 2x v lize mistrů, a rovněž 2x získává Superpohár i Mezikontinentální pohár. Ve třech letech po sobě se stane držitelem Zlatého míče hráč tohoto italského mužstva. V roce 1987 je to Ruud Gullit, potom 2x po sobě holandský sniper Marco van Basten. Gullit získává postupně i ocenění pro nejlepšího hráče světa, a nejlepšího holandského sportovce. Svou hrou i svým typickým účesem uchvátil celý svět a v Itálii jako jeden z mála zastínil i Diega Maradonu. "Spojuje v sobě to nejlepší z nejlepších", uvedl o něm bývalý vynikající fotbalista Sandro Mazzola, "má výbušnost jako Pélé, tah na branku jako Johan Cruyff a ve hře hlavou je silný jako kdysi nezapomenutelný Sándor Kocsis." V té době se Gullit proslavil i tím, že Zlatý míč věnoval tehdy vězněnému Nelsonovi Mandelovi, jako výraz jeho odporu vůči apartheidu. Upoutal tím na danou problematiku obrovskou pozornost, protože mnoho lidí v Itálii, ale i jinde ve světě tehdy nemělo o nějakém Mandelovi ani ponětí...

Gullitovi zdá se vychází vše na co sáhne. Možná - lépe řečeno vše, do čeho kopne... Jenže jeho působení na klubové úrovni je - alespoň z počátku značně odlišné od toho reprezentačního. Gullit debutuje za holandské národní mužstvo v pouhých 19ti letech v prohraném zápase proti Švýcarsku. V roce 1982 nepostoupí Holandsko na MS, stejně jako jim o dva roky později unikne Euro. V roce 1986 prohrávají Holanďané v baráži o postup na další MS s Belgií a zdá se, že tento tým do světa díru neudělá... No, udělal. A když ne do světa, tak alespoň do Evropy. V roce 1988 vyhrávají skvělí Nizozemci Euro a Gullit dává gól v samotném finále proti Rusku. Spolu s dalšími spoluhráči se dostává do výběru nejlepší jedenáctky šampionátu a zdá se, že tahle generace holandských hvězd bude černým koněm i pro MS 1990. Holanďané tam ale formu nepotvrdí, a i díky Gullitovým problémům s kolenem jsou ve čtvrtfinále vyřazeni Německem. Z celého zápasu divákům utkví v paměti především "Velká flusancová bitva" mezi Rijkaardem a Völlerem. Posledního úspěchu se tento hvězdný holandský tým dočká na Euru 1992, kde skončí třetí. Svou repre kariéru ukončí Gullit v roce 1994. Důvodem jsou zřejmé neshody s trenérem Dickem Advocaatem, když každý z nich má jinou představu o Gullitově postu v sestavě.

Mezi svým slavným milánským angažmá si Gullit stihne na chvilku odskočit do janovské Sampdorie. Pak dává slunečné Itálii pslední sbohem a hurá do větru a deště. To už se píše rok  1995 a Ruud Gullit přichází jako volný hráč do londýnské Chelsea. Jeho příchod na ostrovy byl předzvěstí přívalu cizineckých fotbalových hvězd do Anglie. Po jeho vzoru zde později přijali angažmá např. Klinsmann, Bergkam nebo Zola a jejich příchod měl obrovský vliv na zkvalitnění tehdejší ryze ostrovní PL. Gullitovi se však pod tehdejším manažerem Glenem Hoddlem, který ho staví do obrany zpočátku příliš nedaří. Prosazuje se, až když dostává možnost hrát na postu volného středového hráče. Tvoří hru, dává góly a v roce 1996 získává ocenění pro nejlepšího hráče klubu a skončí 2. za Ericem Cantonou při vyhlášení nejlepšího hráče PL. Po odchodu Hoddla k anglické reprezentaci se stává Gullit hrajícím trenérem a posléze manažerem na plný úvazek. Na Stamford Bridge přivedl výborné hráče jako byli Vialli, di Matteo, Zola, Poyet nebo Flo. Chelsea pod jeho vedením hrála atraktivní fotbal a její popularita mezi fanoušky rostla. Navíc Gullit Chelsea přivedl v roce 1997 k triumfu v FA Cupu, který si Blues mohli užít po dlouhých 26 letech. Ruud Gullit se zároveň stává prvním neostrovním trenérem, který tuto trofej v její historii získal. Mezi jeho další úspěchy na postu manažera Blues určitě můžeme zařadit 2. místo v lize, semifinále CC nebo čtvrtfinále PVP. Jak už to ale v trenérské branži chodí, přišlo pár neúspěchů a v roce 1998 byl Gullit z funkce manažera CFC odvolán a nahrazen Gianlucou Viallim. Přesto ale Gullit na své působení v modrém dresu vzpomíná jen a jen v dobrém. V mnohých rozhovorech dokonce uvádí, že právě v Londýně se ve své bohaté kariéře cítil nejšťastnější... Celkově odehrál Ruud Gullit 617 oficiálních zápasů, ve kterých nastřílel úctyhodných 238 gólů. V roce 2004 byl zařazen mezi 100 nejlepších fotbalistů 20tého století. Nutno dodat, že za Chelsea odehrál Gullit 64 utkání, ve kterých vstřelil 7 branek.

Po odchodu z Chelsea působil Gullit v roli ředitele a manažera Newcastlu, trénoval ve Feynoordu a americkém LA Galaxy. Nikde však nedokázal navázat na úspěchy, které dosáhl s CFC a momentálně je bez stálého angažmá. Ve volném čase spolupracuje při vývoji počítačových her s fotbalovou tématikou a spolupracuje jako poradce při vrcholných fotbalových akcích. Stále se aktivně angažuje v nejrůznějších akcích zaměřených na boj proti rasismu. Stejně jako byla bohatá jeho fotbalová kariéra, určitě byl bohatý i jeho osobní život. Gullit se třikrát oženil a je šťastným taťkou šesti dětí. Jeho poslední manželka Stelle je neteří Johanna Cruyffa. Ruud Gullit je bezesporu významnou fotbalovou personou a i když přišel do Anglie až na sklonku kariéry, nesmazatelně se zapsal do historie Chelsea. Já doufám, že v budoucnu na Stamford Bridge přivítáme nebo možná vychováme fotbalistu, který dokáže to, co ve své době dokázal právě Ruud Gullit a stejně jako on se stane držitelem Zlatého míče. Úspěch jednotlivce je ale ve fotbale nutně podmíněn úspěchem kolektivu. Pokud tedy nezískáme pohár pro vítěze Champions League, může Terry, Droga a spol. zapomenout i na veleslavný Ballon d'Or...